Kostel Těchnice poprvé -14. listopadu 2006

Když je na Orlíku dobrá viditelnost, tak jí prostě musíte využít.

Je polovina října a zprávy na internetových stránkách hlásí už delší dobu dobrou viditelnost i pro lokalitu Orlická přehrada – kostel Těchnice. Nakonec se já Veronika, Jirka, Šeba a Petr domlouváme na 14. října odpoledne, sraz na místě. Místo pro přístup k vodě, kde se budeme zanořovat ke kostelu, je celkem dobře k nalezení dle popisu na stranách potápěčských, jenom je třeba mu důvěřovat a nehledět na zákazy vjezdu, kterých je tam poněkud více. Podmínky na souši jsou s ohledem na datum v kalendáři takřka ideální, neprší, nesněží, je docela teplo. S chataři problémy nejsou, nikde ani noha, jenom ty naše. Vzdálenost od auta k vodě je přibližně dvě stě metrů, což pro nás „zdatné jedince“ nemůže být problém. Na hladině se asi 150 metrů od břehu houpe bójka, která je vyvázána od věže kostela. Voda při pohledu ze břehu láká ke „koupání“, jde se vybalovat. A opět si zodpovídáme otázku, jestli máme vše.
V průběhu vybalování věcí z auta, strojení výstroje a sebe, měníme původní plán, kdy jsme měli jít společně do vody a po dvojicích se zanořit. Důvody jsou jasné. Chybí jedna decolahev s 50% nitroxem (co Šeba?). Měníme plán tak, že první dvojice jde do vody ihned a druhá ji bude následovat teprve, až první dvojice připlave ke břehu. Pevně věříme tomu, že Jirka předvede svoji užásnou malospotřebu a na decu to nebude přehánět. To je vlastně podmínka k tomu aby mohla druhá skupina do vody.
Kluci (tj. Petr a Šeba) jdou s trimixem, my (tj.Veronika a Jirka) se vzduchem, každý S80 stage s EAN50 na deko, všichni dvojčata (Jirka a Veronika 2x10, Šeba 2x12, Petr „bobika“ 2x15), konfigurace DIR. Veronika s Jirkou jdou jako první. Vzhledem k charakteru ponoru v tmavé orlické vodě, kdy předpokládáme viditelnost dole, asi dva metry k hloubce ponoru a k vzdálenosti, kterou je třeba naplavat k bójce a zpět od bójky ke břehu, volíme poměrně konzervativní model ponoru. Čas na dně v hloubce 50 m plánován na 15 minut, výstup asi 45 minut. Kluci mají naplánovaný ponor na 55 metrů, až k patě kostela, čas na dně 20 minut, výstup asi 50 minut.
První dvojice jde do vody, po hladině směr bójka. Cílová bóje dosažena, jde se dolů. Padáme podél lana, trochu nestíhám, ale za chvíli tj. po třech minutách jsme na věži v 39 metrech. Viditelnost odhaduji asi 1,5 metru. Spouštíme se podél zdi věže kostela a poté také podél zdi budovy kostela. Míjíme malý kulatý výklenek na věži a pak pozoruhodné, zřejmě gotické okno s mřížemi v horní části. Prohlížíme si zachovalé zdi, které odolaly náporu vody, a tak trochu nechápeme, jak je možné, že na zdích je místy i omítka. Další podrobnosti o kostelu sdělí níže Šeba, protože si přes svůj pokročilejší věk díky trimixu více pamatuje... Hloubkový limit byl dohodnut 50 metrů, což dodržujeme. Nemáme v úmyslu kostel obeplavat, takže v deváté minutě otáčíme zpět a po horním okraji budovy se vracíme ke věži. Máme čas, tak se ještě trochu rozhlížíme okolo 45 metrů a poté směřujeme k výstupovému lanu na věži. Výstup zahájen dle plánu v šestnácté minutě po laně. Pomalu „šplháme“ nahoru, dodržujeme naplánované zastávky, v 21 metrech přecházíme na EAN50. Viditelnost se s ubývající hloubkou zlepšuje, nahoře je asi 4 metry. Teplota vody se pohybuje ve velmi příjemném rozmezí – dole 12 °C, nahoře 13 °C. Poslední dekompresní zastávka ukončena, je na čase vystoupit na hladinu a doplavat zpět. Doba ponoru celkem jedna hodina.

Kluci už čekají na břehu, pomalu se stmívá. Z jejich denního ponoru se nejspíš stane noční, což je v té tmavé vodě celkem jedno, svítit musíte tak jako tak. Lezeme na břeh, prohodíme pár slov o kostelu a přejeme jim pěkný ponor. Váš ponor, chlapci...

Naše putování je zřejmé z profilu ponoru – mimo problému s kamerou na kterou se stejně nedalo nic natočit (nevim proč jsme ji sebou tahli) a Šebovým perforačním světlem HID o sile 35W, které se ke konci ponoru rozblikalo jako stroboskop jsme nezažili, téměř nic překvapivého. Našli jsme nějaké šňůry se šipkami po kterých se příště zkusíme vydat. Snad Šeba jen jednu maličkost, kterou dával za vinu nějakým svým halucinacím – neustala signalizace hodinek Suunuto – nikdy by mne nenapadlo, že si je Petr nepřepnul do gauge modu? Jejich zvuk nás provázel, téměř po celou dobu výstupu. Po té se sami přehodily do truc modu.

Ponory proběhly v poklidu, bez problémů. A my jsme spokojeni, nadšeni. Když si vzájemně sdělujeme informace, postřehy, pocity a zážitky, shodneme se, že se sem musíme vrátit. Balíme, usmíváme se, odjíždíme na decompresni meníčko do blízké restaurace na DOLE stránky nic moc, ale byli jsme pokojeni.



Kostel se nám tentokrát ukázal poprvé, ale určitě ne naposledy má totiž své kouzlo, které nás nenechává chladnými.

Napsal: Verča doplnil Šeba